Po delší době jsem se mohl podívat opět do Turecka, tentokrát do Izmiru. Město, jehož kořeny sahají až pět tisíc let nazpátek na mě udělalo zajímavý dojem, který nelze asi srovnávat s mou předchozí návštěvou Turecka.
Nějaký ten rok zpátky jsem navštívil na několik dní turecký Istanbul. Největší turecké město (15 milionů obyvatel) má hodně co nabídnout. Jeho geografický a historický význam je nezpochybnitelný. Možná proto je ve městě cítit určitá nálada, nějaký druh turecké melancholie, který je označován jako “hüzün”. Více o tomto městě si můžete přečíst v krásné knize Orhana Pamuka, Istanbul. Po návratu z Istanbulu, jsem tuto knihu doslova hltal. Osobnost města a jeho obyvatel byla pak pro mě zpětně více pochopitelná a snad i více přitažlivá.
Izmir byl však jiný. Město na asijské straně Turecka bylo asi více uvolněnější, ale zároveň možná snad působilo na mě jako více divoké. Ale to možná způsobovala místní architektura. Na pobřeží Egejského moře se neustále plavili velké nákladní lodě. Celé město se rozkládalo na poměrně členité ploše. Ale největší dojem na mě udělali lidé. Hned na letišti se nás ujal taxikář, který nás v noci bez problému dopravil do hotelu. Nutno dodat, že částka za taxíky byla vždy stejná a nebyla nijak vysoká. V restauracích i jinde byli lidé uctiví, úslužní a z mé zkušenosti i poctiví. Především všude lze vidět stále oslavovaného Mustafa Kemala Atatürka (mimochodem Svobodného Zednáře). Především jeho podobizna vytesaná do skály, byla nutností pro našeho nočního taxikáře, aby nás oslovil, ač neuměl ani slovo anglicky. Na cestě pod skalním útvarem se nahnul a prstem ukazoval na skálu napravo se slovy Atatürk.
V Turecku jsem se cítil dobře a rád se tam v budoucnosti zase vrátím.
