Aktuální dění z knihovny aneb inspirace na čtení.
Tak jsem se zase ponořil do hledání v knihovně, co bych našel nového na čtení. V prvé chvíli mě oslovila klasická světová literatura. Mezi nimi jsem v regálu zahlédl jméno Albert Camus. Toto jméno je spjaté především s románem Cizinec. Tuto knihu jsem však už četl a tehdy se má nálada naladila na příběh, který Camus vypráví. Kniha se navíc četla rychle a jednoduše, tedy doporučuji i pro občasné čtenáře.
Cizince jsem ale přeskočil a vytáhl jeho jinou publikaci. Mýtus o Sisyfovi je soubor esejů, možná filozofických esejů, ačkoliv se Camus sám jako filozof neoznačoval a od existencialistů, ke kterým je přiřazován, se distancoval. Eseje se zabývají vnitřním rozporem lidské existence, jak je nahlíženo na smysl života a jaká k němu vede cesta. Mluvíme tady o absurditě, která se táhne celou knihou. V tuto chvílí však nasávám pouze atmosféru knihy a pomalu se pouštím do čtení.
Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém, a to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filozofickou otázku.
A. Camus
Eseje a jejich souborná knižní vydání, jsou obecně v dnešní době hodně populární. Obvykle jsou složeny ze samostatných a na sobě nezávislých textů, což umožnuje menší soustředění na komplexní obsah knihy, tedy vhodné pro cesty hromadnou dopravou. Také lze v knize přeskakovat a vybírat si témata, která se zdají zajímavé a jiné si nechat na později. Sám však tento postup přílíš nepřijímám a navíc předpokládám, že tento postup nepujde moc aplikovat na Mýtus o Sisyfovi.
V posledních letech vyšly také eseje takových mistrů jako byl George Orwell a Umberto Eco. Ale o nich někdy později.
Druhou knihou, které mi padla do ruky byla sice v jiném regálu, ale moje myšlenky mě k ní hned zavedly ve vzpomínkách, když jsem jí pořizoval. Její hledání nebylo složité. Jediný oranžový hřbet mezi černými na svou přítomnost přímo upozorňoval. Kniha Zygmunta Baumana s titulem Tohle není deník. Sociologický náhled na příznaky naší doby se pak může velmi podobat již výše zmíněné knize Alberta Camuse.
Jediné, co můžeme tváří v tvář neodvratné porážce zvané život dělat, je pokusit se jí porozumět.
Z. Bauman
Výbět těchto dvou knih byl více méně intuitivní, ale zřejmě správný z pohledu jejich obsahu. Bauman zavedl také nový pojem v oblasti sociologie, tekutá modernita (tekutá společnost). Popisuje společnost v době postmoderní (případně v další fázi modernity), jejiž chování lze metaforicky přirovnat právě ke kapalině.
Kapaliny se pohybují snadno. „Tečou“, „plynou“, „proudí“, „prosakují“; a na rozdíl od pevných látek je není snadné zastavit – obtékají překážky v cestě, jiné rozpouštějí nebo odnášejí s sebou, další prosáknou skrz ně. Mimořádná pohyblivost tekutin je tím, co je spojuje s představou „lehkosti“. (…) To jsou některé z důvodů, proč lze „kapalnost“ či „tekutost“ považovat za vhodné metafory pro zachycení povahy současné, v mnohém ohledu originální fáze dějin modernosti.
Z. Bauman
Příště se opět poohlédnu po něčem novém, nebo i starém, co by stálo za přečtení. Určitě budu rád i za Vaše tipy.
Odkazy a zdroje informací:
